Mimoriadna udalosť

vložený: 15.10.2004 12:08, upravený: 15.10.2004 12:08, čítaný: 3251x

Tento článok som našiel pri mojom prehrabávaní internetom a hľadaní historických informácií o Ražňanoch. Poukazuje na zaujímavé udalosti z vojny v okolí našej obce (predpokladám, že nemáme partnerskú obec s rovnakým názvom) a participovanie našich rómov na celom slede vývoja situácie:
    "Dávky suché stravy byly u parašutistů bohaté a muničák ležící za cikánskou osadou Ražňany, skýtal možnost cikánskými dámami vítanou a vyhledávanou, výměnu konzerviček a jiných náležitostí, za sex..."Byl-li nadporučík Kostyč bezesporu úplný idiot a to takového formátu, že to rozeznaly i řídící kádry ČSLA a tudíž ho přeřadily od letectva k parašutistům, o nadporučíku Mlčákovi se cosi takového rozhodně říci nedalo. U letectva se Kostyče snažili neúspěšně učinit dělostřeleckým pozorovatelem, výsadkářům už posloužil jen jako politruk. Zatímco Mlčák úspěšně graduoval na Dělostřeleckém učilišti v Hranicích, které komunismus -- díky mariotereziánské tradici těch budov -- ze všech institucí, připravujících inženýry pochodového kroku, zasáhl poměrně nejméně. Už se tam sice nehrál golf, ale stále ještě se jezdilo na koni, ačkoli z hippomobilního dělostřelectva už zůstávala jediná houfnicová baterie kdesi v Košicích, vyčleněná na státní pohřby.

Politická školení poddůstojníků a mužstva z úst nadporučíka Kostyče bývala nesmírně zábavnou záležitostí. Už proto, nebo' mluvil zvláštním jazykem, který jen vzdáleně připomínal češtinu anebo slovenštinu, kladením přízvuku pak polštinu, neb dlouhých samohlásek nadporučík Kostyč většinou nevyslovoval. Takže do telefonu se hlásil: 'Tady dustojnyk Kostyč, slyšim.' 'Za Masarýka nebyla naše republika soběstatečna, ale syčas je soběstatečna,' poučoval.
Útvarovým idiomem se stala jeho věta, pronesená u příležitosti zasvěcování politruků do velitelských povinností. Když se před odchodem do terénu marně snažil vyladit na stanici RF 11 shodnou frekvenci se svým protějškem, který se mu přes dvůr hlásil:
'Orel jedna, orel jedna, jak mne slyšíte?' pronesl nadporučík Kostyč toto:
'Orel dva, orel dva, neslyšim vas ale vidim.'

Velitel minometné baterie nadporučík Mlčák tyto zábavné vlastnosti zcela postrádal. Ačkoli vzhledem, a jistou inklinací k albínovitosti, silně připomínal Reinharda Heydricha, měl přezdívku Vlčák. Což sice není honicí, ale ovčácký pes, ale nadporučík Mlčák měl, pokud jde o svěřené stádo, jeho vlastnosti. Největší radostí mu viditelně bylo vrazit někoho do basy, k čemuž si samosebou vždy nalezl příležitost. Byl rovněž vášnivý a vcelku dobrý šachista. Pokud se však mezi jeho podřízenými nalezl nějaký lepší, brzy se stalo známým, že zmatovat nadporučíka Mlčáka značí ocitnout se v base. Zajisté nikoli za to zmatování, ale za zcela jiný přečin, kterých řády a předpisy nabízely bohatou škálu.
Obecně také bylo známo, že nadporučík Mlčák, který je ve službě pes a ve službě je vždycky, opravdu nevykonává své povinnosti ležérně. Neváhal konat kontroly po večerce, nebyl ženat, prohlížet skřínky boty a ešusy i mimo sobotní prohlídky a pokud měl službu dozorčího důstojníka, konat své kontroly potajmu, přistihovat vojíny konající strážní službu při nějaké nedbalosti, a předávat je s gustem prokurátorovi.
Oproti zbytku velitelského sboru 62. výsadkového dělostřeleckého oddílu byl, snad díky těm Hranicím, vždy jako ze škatulky a představit si, že by si jako dustojnyk Kostyč, vypůjčil na stěhování od sedláka volský potah a prošel v parádní uniformě po jeho boku s naloženou almarou a postelí z podnájmu do dostavěných důstojnických bytovek, nebylo myslitelné. Toho únorového pátku, kdy to měli mazáci za 150 a bažanti za milion, čili 515, hrál nadporučík Mlčák, během času vyměřeného řády na přípravu do služby šachy, s vojínem Richterem. Richter, v civilu saxofonista, Mlčáka vcelku omylem ale zato dvakrát zmatoval a snažil se to dokonce ještě dotvrdit tím, že se mu omluvil za takové porušení subordinace.
Při nástupu do služby se mu při vycházení z budovy podařilo jednou nohou šlápnout do loužičky malty, zedník tam zrovna cosi opravoval, a na podpatku jedné z kanad zůstal maličký bílý oblouček. Nadporučík Mlčák to zjistil a pravil, že za špinavé boty si půjde Richter po službě sednout. Možná, že mu špatnou náladu způsobily ty dva maty, určitě k ní nepřispělo, že zaznamenal několik odstřižených kousků krejčovského metru s číslem 151. Zeptal se, zda byli všichni poučeni o výkonu strážní služby, nechal si ukázat dvě zbraně a potvrdit, zda všichni mají předepsaný počet ostré munice. Zřejmě uspokojen tím, jak pošle Richtera do basy si ani nenechal předvést čistotu útočných nožů.
Nebyla to zábava jako s Kostyčem a jinými soudruhy, kteří nikdy nezapomenuli dodat cosi o číhajících diversantech, případně o tom, že republika, súdruh Zapotocky i dělnická třida na nich spoleha.

Služba, čili směna u 62. výsadkového dělooddílu představovala stráž na baloništi, stráž v kasárnách, stráž u muničního skladiště, dozorčí rot a baterií a službu v kuchyni. Vojín Richter, mazák, nastupoval ke strážní službě u muničního skladiště. Ta bývala celkem vítána. Dávky suché stravy byly u parašutistů bohaté a muničák ležící za cikánskou osadou Ražňany, skýtal možnost cikánskými dámami vítanou a vyhledávanou, výměnu konzerviček a jiných náležitostí, za sex. Což bohužel nepřicházelo v úvahu vzhledem k Mlčákovi ve službě. To věděly i kupodivu vždy přesně informované předmětné dámy, které se v době jeho služby s milou nabídkou: 'Vojáčik, chceš trtka'? Daj konzervičku!' nedostavovaly. Tím více to samozřejmě věděla podřízená vojska od těch dob, kdy za tento výkon služby díky Mlčákovi skončil jeden náčelník stráže, jeden závodčí a dva strážní na rok na garňáku. Prokurátor samozřejmě, pokud Mlčák sloužil, hrozil neustále. Například i za spánek v době vyměřené k bdění. Služba se totiž dle řádů dělila na cyklus dvou hodin na stojce, dvou hodin spánku a dvou hodin pohotovostního bdění. Což se nedodržovalo, pokud nesloužil Mlčák, tak rutinovaně. Dokud služba v centrále neohlásila důstojníkův odjezd z posádky. Příjezd vozidla s kontrolou ostatně už na kilometry daleko ohlašovala v noci světla a řev motoru. Mlčák tomu jednou unikl tím, že na muničák odejel na kole a pohotovostní vozidlo tudíž nemělo výjezd. Proplazil se pak do muničáku a přistihl nevarované strážné pokuřovat v požární zbrojnici, namísto střežení na stanovišti, a odnesli to čtyřmi měsíci garňáku. Jenže to bylo v létě, nebylo patnáct pod nulou a půl metru sněhu.
Počasí bylo únorově ponuré a ponurá byla, nejen díky počasí, i nálada.
Náčelník stráže desátník Sobol vydal rozkaz nasedat, osmnáct strážných, závodčí i desátník se našplhali do pohotovostního vozidla a odejeli.
Muniční skladiště se rozkládalo v lese. Ve tvaru podkovy tam bylo v ochranných valech celkem pět bunkrů, celé to bylo obehnáno čtvercovým plotem v jehož rozích stály strážní věže obsazované namísto stanoviště číslo jedna a číslo pět jen ve dne. Vně, u jižní strany konce podkovy byla za branou strážnice, kam vedla z Ražňan dvoukilometrová odbočka z okresní silnice. Celé to ukrýval březový a borový les, v němž bylo kolem plotu vyčištěno třicetimetrové pozorovací pásmo. Stanoviště číslo jedna bylo pár metrů za branou při jižní straně podkovy, stanoviště číslo pět logicky v koutě na její severní straně. Toto stanoviště rozpis určil právě vojínu Richterovi. Předání proběhlo neformálně, odcházející služba pronesla jen cosi o tom, že na Mlčáka je si nutno dávat bacha, a že ho té přicházející nezávidí. Z vozu bylo vyloženo napytlované uhlí do kamen, vojáci si pověsili na věšáky své potravinové dávky, ti kteří neodcházeli na stanoviště dali samopaly do stojanů a náčelníci stráže odešli zavést směnu na stanoviště a odvést tu na vystřídání a konec služby čekající. Vzhledem k té podnulové cifernosti si strážní kromě objektů se zámky a pečetěmi předávali i hutné ovčí kožichy a ohromné gargantuří filcové válenky, schopné pojmout i nohu v kanadě. Bylo pět hodin a byla tma.
Vozidlo odejelo. Nejprve mohli sledovat i jeho koncová světla, pak už jen světlomety probleskávající zasněženým lesem.
Ledva za odcházející směnou zapadla brána, slezli se strážní jako obvykle v hasičárně. Obcházet objekt byla otrava i v létě, ale třebaže kolem byla ve sněhu vyšlapaná cestička, ve válenkách a těžkém kožichu takořka nemožné, či přinejmenším hodně únavné. Ale cožpak všichni nepřisahali, že budou překonávat strázně služby?
Vojín Richter si odsloužil stojku od pěti do sedmi. Spát se mu dosud nechtělo a tak si pak na strážnici udělal vejce se špekem a čaj, proklimbal na palandě čas určený k bdění a v jedenáct ho závodčí Miškovský, spolu s poučením, 'kurva nezapomeňte volové, že slouží Mlčák,' odvedl s ostatními zpátky do muničáku.
Dvacet minut před půlnocí zazvonil na strážnici telefon. Sloužící četař Ledecký ohlásil, že dozorčí posádky právě vyjel z kasáren. Následně Miškovský (Sobol spal) zazvonil na stanoviště. Zvonil dost dlouho, než stráže zalezlé v hasičárně telefon zaslechly, nejbližší byl na trojce, vynadal jim, a sdělil novinu: 'Bacha volové, Mlčák jede.' Pro jistotu to šel sdělit i strážnému přede dveřmi, kterého vyhnal od závětří vchodu. Pak už jen obešel strážnici a tu a tam poopravil cosi na jejím vzhledu a očekával věcí příštích. Pokud pojede Mlčák sem, mají ho tady za dvacet minut. Pokud pojede nejdřív na baloniště, za hodinu. Kdyby to byl jiný důstojník a nikoli po zavírací hodině jediné hospody Údarník ve městě, časy by se lišily. Kontrolní výjezdy zhusta končily u rodiny (na což doplatil ztrátou ilusí kapitán Malovaný a zlomenou nohou a basou svobodník Dlábek, protože když se kapitán objevil neočekávaně doma, svobodník to řešil skokem z okna. To okno bylo ve druhém patře a z kasáren se vzdálil bez propustky).
O půl jedné Miškovský zavolal přes Ledeckého na baloniště. Dozvěděl se, že Mlčák tam ještě nebyl. 'Tady taky ne, kurva,' poinformoval je a pak obzvonil stanoviště.
Tentokrát se ozvali dříve. Byli tedy na svých místech. Skoro současně strážný zvenku zabouchal na dveře.
'Už jede.'
Zapla' pámbu, pomyslel si Miškovský. Budeme to mít za sebou. Připjal si opasek s pistolí, podle řádů ji nesměl odkládat v době služby, vyšel ven a podíval se na světla vozu probleskující tmou. Když bylo slyšet i motor, zalezl zase dovnitř.
Bunkry z municí podle předpisu chránilo bleskosvodné zařízení, pokrývající ve čtverci jejich střechy a svedené v rozích šikmými ocelovými lany do země. Richter se o ně na stanovišti opřel, kožich byl zatraceně těžký. Potom ho zmohla únava a přidřepnut usnul. Když ho telefon vzbudil, šel se ohlásit. Teprve potom si uvědomil, že samopal na krku má nějaký lehký.
Zkontroloval ho. Chyběl mu závěr i jeho uzávěrka. Na okamžik ho napadlo, že snad je ztratil, ale potom si uvědomil, že to není možné. Teď už ho spaní i únava přešly. Rozhlédl se kolem. V bledém světle měsíce uviděl ve sněhu stopy vedoucí od plotu a nazpět. - A kurva, průser. - potom lesem ve směru od Ražňan začala nejprve probleskovat a pak už trvale zářit světla vozu a za okamžik bylo slyšet i vysokootáčkový hluk motoru osmsetpětky. Bouchnutí dvířek, volání strážného. Po chvíli světlo baterky a rachot řetězu odemykaného na bráně. Světlo baterky zhaslo, ale věděl, že teď postupují k jedničce. Mlčák, závodčí Miškovský, anebo náčelník Sobol, voják na vystřídání strážného pro případ, že by dozorčí shledal závady.
Uvědomil si, že u něj je dozorčí shledá. Nemá závěr zbraně. Spal ve stráži. To znamená prokurátora... teď, když to mají za sto padesát.
Zařvání z jedničky.
'Stůj, kdo tam ?' Byl to hlas Pepy Válka.
'Kontrola, dozorčí důstojník nadporučík Mlčák.'
'Postupte dva kroky vpřed a osvi'te si obličej!'

Zableskla se baterka, zbylá výměna pokračovala už bez řvaní. Kontrola zámků a pečetí a hlášení, že nic mimořádného se nestalo... tady na pětce se stane. Nemá závěr.
Mohl na pozadí sněhu pozorovat stíny postupující ke druhému stanovišti a rozeběhl se v úsečce podkovy k jednotce tak rychle, jak mu to jen válenky a kožich dovolovaly.
'Pepo, to jsem já.'
Za krátký okamžik, se samopalem těžším o závěr toho Pepova, zase nazpět. Baterka teď osvěcovala obličej důstojníka na trojce.
'Stůj, kdo tam ?'
'Dozorčí důstojník, nadporučík Mlčák.'
'Postupte dva kroky kupředu a osvi'te si obličej!'

Potom stál upocený, udýchaný, s chvějícíma se rukama a slabostí v nohou zpátky na svém stanovišti. Kontrola na trojce skončila. Tady houš' zabraňovala pohledu, ale věděl, že postupují ke čtyřce. Když vyšel na spojovací cestu, dohlédl tam.
Světlo baterky. Kontrola neporušenosti pečetí a zámků.
Stíny na cestě se blíží k pětce. Richter udělal dva kroky stranou a přilepil se ke kmeni stromu.
Deset metrů. Pět metrů.
'Stůj, kdo tam?'
Dvě siluety se zastaví, ta první pokračuje.
'Stůj nebo střelím.'
'Ale ne, pročpak byste střílel Richter? To jsem přece já, Mlčák.'
'Stůj nebo střelím.'
'Ale vy to víte, Richter, že nebudete střílet. To přece nemůžete...' postava vytahuje cosi z kapsy pláště a zvedá to. Jenže to už rachotí podle předpisu odjištěný samopal a rachotí ještě dlouho po tom, co ta postava pouští tu věc z ruky, padá a už bez hlesu leží na zemi a vydává jen bublavé zvuky, zatím co kulky osekávají kůru stromů a zasněžené větve vzadu.
'Kurva,' řekne pak Miškovský do ustrnulého ticha, ale nezapomene si posvítit na obličej baterkou. 'Nestřílej vole, to jsem já.'
Nadporučík Mlčák dostal jen šest z těch sedmnácti co vyšly, ale bylo to dost.
Richter sáhne po tom předmětu na zemi. Je to jeho závěr. Uzávěrku pak naleznou v kapse důstojníkova pláště.
'Do prdele,' komentuje to Miškovský.
'Nezastavil se,' praví náhradník Straka.

Asi po čtrnácti dnech, když odejela vyšetřovací komise, které vrtalo hlavou, proč strážný vypálil celkem sedmnáct ran, ale po výslechu závodčího Miškovského i náhradního strážného Straky jí nezbylo než konstatovat, že vojín Richter postupoval v souladu s předpisem a výkonu strážní služby, a když se ani po třetí výzvě nadporučík nezastavil, zahájil palbu. Těch sedmnáct ran bylo nakonec přiřčeno panice.
Krátce potom vystrčil velitel baterie kapitán Bizdra hlavu z kanceláře a zavolal na dozorčího: 'Dozorčí! A' ke mne přijde Richter!'
Richter je po ruce, nechodí do služby, zaklepe a vejde.
'Soudruhu kapitáne, vojín Richter, dostavil jsem se na vás rozk...'
Kapitán mávl rukou.
'Dobře. Dostali jsme rozkaz, že vás máme přeložit. Asi k protiletadlovcům do Martina.' Opět rukou umlčel Richterova otevírající se ústa. 'S tím nic nenaděláte. Jsem rád, že to pro vás dobře dopadlo. Podávejte se! Mlčák tady pro vás po sobě zanechal návrh Na dva dny prosté vazby za špinavé boty při nástupu strážní služby.'
'Já,'
řekl Richter, ale kapitán ho zase posunkem umlčel, přetrhl trestní lístek a hodil ho do koše.
'To je všecko. Opatrujte se Richter, máte to za 140, ne?'
'139, soudruhu kapitáne,'
opravil ho Richter.
Druhý den cestou na nádraží potkal na bráně dustojnyka Kostyče.
'Tož kurva, Richtěr, ja vam zavidim, kurva, že vy jedete, tuna neni žadna kultura.'

www.military.sk

Mimoriadna udalosť
Podobné články