Ražňanské súdružky markytánky ...

vložený: 02.12.2004 08:39, upravený: 02.12.2004 08:39, čítaný: 2611x

...Kde se vzaly, tu se vzaly, z nedaleké cikánské osady Ražňany se na střelnici a v přilehlých prostorech objevily jakési soudružky markytánky, které za podíl těch konserviček a salámů, vajec i másla, byly ochotné a svolné dělat vojínům příjemnou společnost. Ba ráno je už oddaně čekávaly u rozdělaného ohníčku a hromady připraveného dřeva, a přímo dychtivě vyhlížely jejich příchod....Kdo to vymyslil ? Nevím, ale závody se běhaly dva. Sokolovský a Dukelský. V případě toho Sokolova se pro jistotu moc nepublikovaly fotky, neb ač na chvályhodné východní frontě oné války, tam českoslovenští vojáci, ba i pozdější hrdinové SSSR, měli britské uniformy, což za chvályhodné už považováno nebylo. Vyvolávalo to myšlenky na to, proč tam, tak daleko ve studeném Rusku, byly najednou ty ploché přilby a battle dressy jako někde u Dunkerque. Fotografie vyvolávaly naprosto nepatřičné asociace.

Sokolovský závod se běhal v březnu a na lyžích. Dukelský v říjnu a v blátě. To všechno bylo dávno a v lednové chvíli roku 1958 zcela nedůležité. Důležitý byl přípis velitelství 2. vojenského okruhu s podpisem Generál Sedláček František v.r., vybízející nesmlouvavě podřízené útvary k vyslání mužstev na okruhové přebory. Přípisu se nejprve v rámci služební postoupnosti zmocnilo několik inženýrů pochodového kroku a jali se věc řešit, ačkoli se vymykala zaběhnuté rutině pokojně ubíhajícího času. Výsadková brigáda žádné lyžařské mužstvo neměla a jeho organisace by se mohla až příliš podobat nějaké práci. Velitelství se tudíž problému zbavilo tím, že ho posléze hbitě přenechalo jako záležitost soudruhům ZVP. Náčelník všech politruků následně tohoto Černého Petra svěřil poručíku Vendelínovi. Nejvyšší ZVP brigády, major Bernát tudíž předal poručíkovi už mnoha rukama prošlý okruhový přípis, se slovy:

"Někoho tam Vendelín, kurva, pošlete." Vojska o závod nejevila zájem. Zájem ovšem projevil kreslič motocyklista operačního oddělení vojín Petr Daneš, který si z nudy na štábu panující na rozdíl od soudruhů důstojníků ten přípis celý přečetl a zjistil, že podle generálova okruhového pokynu má k závodu se chystající útvarové družstvo nárok na přípravu značící vynětí z výcviku. Kreslič-motocyklista se musil jinak v rámci výsadkářských odborností cvičit také jako tarasník. Československá tarasnice vážila dvacet kilogramů a běhat s ní kondiční běhy nebylo zábavné.

Výsledek se dostavil. U tarasnicové roty iniciativně vzniklo závodní družstvo pro Sokolovský běh branné zdatnosti. Jeho velitelem se stal desátník Olín Zavadil. Měl na to totiž šarži. Jeho námitky, podobně jako vojína Baštáře Karla, že na lyžích v životě nestál, byly umlčeny poukazem na šestitýdenní přípravu a s ní spojenou výcvikovou úlevu. Posledním členem teamu se stal svobodník Mikovský Otakar. Ten na lyžích stál, neboť byl z Jablonce. Leč sjížděl, nikoli běhal. Pokud jde o Daneše, jeho lyžařské zkušenosti se omezovaly na týdenní pobyty na horách v rámci školní výchovy. Družstvo muselo být čtyřčlenné a žádný z mazáků nejevil o prestižní soutěž zájem. Takže okruhový přípis byl naplněn. Závodníci vyfasovali lyže a pušky. Taktéž terče a celkem 4000 kusů munice. Protože flinty ve výzbroji neměli, museli se z nich nejprve naučit střílet. Pravidla Sokolovského závodu nepřipouštěla samopaly. Lyže byly standardní vojenské, žádné běžky, flinty vzor 52.

Tímto okamžikem nastal pro čtveřici slastný život. Po ranním rozvodu do zaměstnání obuli lyže a odebrali se na šest kilometrů vzdálenou střelnici, kde nejprve rozdělali oheň, otevřeli láhvinku, což na čtyři osoby není mnoho, připravili si svačinku a potom si pilně stříleli, dokud nenastal čas vrátit se do kasáren na oběd. Obdobný program byl odpoledne. Pokud jde o běhání, jednak je to moc nebavilo, jednak na to tyhle lyže s kandaharovým vázáním opravdu nebyly. Záhy přišli na to, že program lze vylepšit převzetím suché stravy na celý den. Snadno přesvědčili poručíka Vendelína, že cyklus tréninku ty cesty na oběd narušují a družstvo se mohlo svému nácviku nerušeně věnovat od ranního rozvodu do zaměstnání až do večeře. Kde se vzaly, tu se vzaly, z nedaleké cikánské osady Ražňany se na střelnici a v přilehlých prostorech objevily jakési soudružky markytánky, které za podíl těch konserviček a salámů, vajec i másla, byly ochotné a svolné dělat vojínům příjemnou společnost. Ba ráno je už oddaně čekávaly u rozdělaného ohníčku a hromady připraveného dřeva, a přímo dychtivě vyhlížely jejich příchod.

Poručík Vendelín neobtěžoval. Nikdy je neobtěžoval ani žádný jiný z velitelských kádrů. Velitel tarasnicové roty věděl, že má čtyři maníky rozkazem určené jinam, a to ho zcela uspokojovalo. Určitá nevole, pokud se to tak dalo říci, panovala jen na štábu brigády, kde býval občas písař vskutku postrádán, neboť soudruzi důstojníci psaní na stroji nezvládali. Leč vojín Daneš to nahrazoval pilnou prací v hodinách večerních. Hlavně v kanceláři s. podplukovníka Rusňáka, která byla vybavena luxusním radiopřijimačem Stradivari. Tam měl soudruh podplukovník stabilně nastavenu jak Svobodnou Evropu, tak BBC a Voice of America. Nicméně, příjemných šest neděl uběhlo jako voda a nadešel čas, kdy v doprovodu tělovýchovného náčelníka majora Žižky a politického poručíka Vendelína, vyrazili do místa okruhových přeborů, Nízkých Tater.

Prvý den byli seznámeni s okruhem závodu. Dvacet kilometrů znamenalo obkroužit ho dvakrát, během této orientace s jistou nevolí zjistili, že družstva jiných útvarů mají běžky a malorážky, zatímco oni mají jen obyčejné lyže a pěchotní flinty. O tomhle se přípis generál-poručíka Sedláčka Františka jaksi nezmiňoval. Jenže teď už to bylo nezměnitelné, tudíž jedno. Taktéž byli seznámeni s tím, že za výsledek se počítá dojezd posledního závodníka družstva, zejména pak jeho hlášení o ukončení závodu rozhodčímu, což byl shodou okolností už zmíněný major. Okruh po startu začínal u chaty mírným klesáním. Potom se klikatě svíjel napříč spádnicí i po ní, lesem nahoru i dolů, ale spíše hlavně nahoru, až se vyšplhal mezi kleč ke hřebeni. Krátký sjezd ke střelnici, celkem po rovině lesem k vrhu granátem na cíl, do kopce k ošetření raněného a jeho následné přepravě asi stometrovým úsekem. Následovalo plížení na lyžích a dlouhý, víc jak kilometrový strmý sjezd zpátky k chatě. Těžko ve výcviku, lehko v boji, vymyslil veliký Suvorov. Lehký byl život vojínů připravujících se na závod u ohníčku na střelnici. Laskavé jak děvušky země Wu z čínské poesie byly dámy, o jejich blaho tam oddaně pečující a očekávající je ráno u praskajícího ohýnku.

Druhý den, hned po startu, Mikovský sice moudře pobral Zavadilovi i Baštářovi flintu i batoh, ale po prvním okruhu už stejně byli asi o kilometr zpátky a při druhém, kdy se střílelo, na ně musili s Danešem na střelnici dobrých pětadvacet minut čekat.

Mezitím je arciť postupně a potupně předjela všecka ostatní družstva. Nicméně olympijské heslo praví cosi na ten způsob, že netřeba zvítězit, ale třeba být při tom. Tihle při tom tedy byli. Mikovský půjčil Baštářovi a Zavadilovi jejich flinty. Odstříleli, odházeli granáty, ošetřili a přepravili Baštáře, odplížili se na lyžích. Pětadvacetiminutový zádrhel po prvém kole byl tentokrát ještě o cosi delší. Všecka ostatní divoce soutěžící družstva už závod ukončila, či z něho pro zranění anebo v zápalu závodu zlámaná prkýnka odstoupila. V cíli už se čekalo jen na borce 22. výsadkové. Na vrcholu sjezdu zase Daneš s Miškovským čekali nejprve na Zavadila. Potom o hodně déle, na zcela schváceného Baštáře. Konečně, po dobrých čtyřiceti minutách byli kompletní a nastal rozhodující závěr. Hluboko pod sebou popatřili na střechu chaty zabořené do svahu i pruh plátna s odtud nečitelným nápisem CÍL. "Tak, kurva, jedem," zavelel Mikovský, ačkoli velitelem byl Zavadil. Předal Zavadilovi jeho flintu a batoh. Pokusil se totéž učinit Baštářovi, ale ten jen vyčerpaně zavrtěl rudým obličejem a hlavou obalenou namrzlým potem. Takže si jeho věci nechal a jako kluk z hor se elegantně odpíchl a začal svištět dolů.

Navzdory dvěma puškám a batohům svištěl. Za ním se s puškou na prsou, už ne moc elegantně, řítil Daneš. Za neustálého plužení se spouštěl ze svahu Zavadil. Konečně, s nohama roztaženýma daleko od sebe se v podřepu nějak pohyboval, ale hlavně padal, Baštář.

Ti tři dojeli, podali hlášení a zůstávali nastoupeni před sborem rozhodčích, když byl Karel teprve někde v polovině svahu. Shromáždění rozhodčí netrpělivě čekali se stopkami v rukou. Karel se blížil a s hrůzou si uvědomil, že v cíli má v cestě právě jejich skupinu a strefit se do zbývajícího volného prostoru je zcela nad jeho síly.

"Pozor, jedu, pozor jedu," začal řvát. Nějak to nestihli pochopit. Když si to uvědomili, bylo pozdě. Stále ještě řvoucí Karel nezvladatelně najel přímo do jejich středu. Tam byl, ke vší smůle už sníh sedřen až na kamenitou zem. Ta Karla zastavila do divokého držkopádu, kterým smetl nejen své soudruhy, ale i značnou část soudruhů rozhodčích, včetně majora Žižky, který také dostatečně nekapíroval a včas neuskočil. Vojín si však pamatoval poučení, že závod je pro družstvo ukončen až ve chvíli, kdy hlášení o jeho ukončení podá jeho poslední příslušník. Stále ještě ležící, vysílení mu nedovolovalo vstát, dokázal nějak srovnat překřížené lyže, naštěstí mu batoh ani flinta nepřekážely. Přitáhl jednu ruku i s hůlkou k tělu, a stále ležící na zemi se napřímil do napodobení služebního postoje pozor. Tato sněhem obalená ležící postava s rudým obličejem přiložila druhou ruku s lyžařskou hůlkou navlečenou na zápěstí k čapce, vleže zasalutovala a opodál se zvedajícímu majorovi, obalenému mokrým sněhem, pak přerývaně, v oblacích mrazem se srážejícího dechu, zahlásila: "Soudruhu majore ... vojín Baštář ... závod ukončil."

Největší překvapení je ovšem čekalo asi za hodinu, když byl nástup a vyhlášení vítězů. Díky všem těm, kdo ze závodu vypadli a díky tomu, že do výsledného času se započítávala střelba, kterou měli nejlepší, skončili jako třetí. Nicméně na tváři majora Žižky, když jim všem blahopřál a potřásal rukou, zvláště při potřásání rukou vojína Baštáře, pohrával jakýsi poněkud zakyslý úsměv.

Na rozdíl od majora Žižky, jehož vyjádření nebyla nikdy a nijak nikde zaznamenána, poručík Vendelín soudil, že jednotku dobře representovali. To zajisté, jak ani jinak býti nemohlo, ostatně soudilo i načalstvo brigády. Získali v okruhové soutěži nádherné třetí místo. K zásluhám a bojovým tradicím 22. výsadkové brigády přibyla další ratolest dobytých úspěchů. Když dorazili k útvaru, byli naši borci citováni v rozkaze a obdrželi pochvalu před nastoupenou jednotkou.

Vojíni to přijali stoicky a bez pohnutí. Jediný, kdo pohnut viditelně byl, byl vojín Baštář, neboť když velitelství zjistilo, že jde o vojáka prvého ročníku, bylo mu ad hoc sděleno, že je s ním pro okruhové přebory počítáno i napřesrok a prozatím, za účelem vytvoření vhodných podmínek, byl učiněn lyžařským instruktorem útvaru.

Ražňanské súdružky markytánky ...
Podobné články